Transfuzní oddělení
Fakultní nemocnice Olomouc

MENU

Příběhy darované krve

Milí dárci, 

Děkujeme za vaši snahu a ochotu pomáhat společně s námi. Bez vás jsme mnohdy bezradní, protože krev ani žádnou krevní část nelze uměle vyrobit a ničím nahradit. Vaše rozhodnutí pomáhat nemocným není vůbec tak samozřejmé, jak jej někteří mohou vnímat. I když nás zajímají důvody, proč jste se k dárcovství rozhodli, ve velkém procentu se je stejně nikdy nedozvíme, celá řada z vás ten primární motivační aspekt, který k dárcovství vede, nosíte tiše v sobě. 

Drobné či větší obavy, ať už ze zvládnutí odběru, nebo z očekávání uschopnění k odběru dokážete pokaždé překonat stejně jako si dokážete najít čas k návštěvě našeho oddělení, častokrát přijíždíte neprodleně po našem zavolání s prosbou o krev právě vaší skupiny a vítězí u vás vůle i snaha pomoci. Vám všem patří upřímné poděkování, neboť vstupujete do léčby nemocných a pomáháte nám v našem úsilí vrátit je zpět zdravé do života. 

Poděkování míří i od našich pacientů, část z nich patřila dříve i do řad našich dárců, případně naše řady dárců rozšířili po své životní zkušenosti. Děkujeme.

S úctou kolektiv zaměstnanců Transfuzního oddělení Olomouc.

Lukáš s Robinem a Mateem

Lukáš s Robinem a Mateem

Lukáš, dárce krve - 5 odběrů

synové Robin a Mateo - komplikace při porodu

12 transfuzních přípravků

 

Tatínek daruje (nejen) kvůli svým synům

V červenci roku 2018 se v porodnici olomoucké fakultní nemocnice předčasně narodila dvojčátka - dva vymodlení kluci Robin (800 gramů) a Mateo (600 gramů). Mateovi se nevyhnuly vážné zdravotní komplikace, které si vyžádaly podání celkem 11 transfuzních přípravků. „I díky nim je tu Máťa s námi. Nikdy nevymažu z paměti hodiny u inkubátoru, kde je malé tělíčko odkázáno na pomoc lékařů a lásku svých rodičů, kteří ho s vírou drží za malou ručičku,“ vzpomíná hrdý otec Lukáš Kobza, jehož druhý syn Robin po porodu obdržel také jednu transfuzi.

Právě potřeba dětí byla podle jejich tatínka spouštěcím okamžikem k pravidelnému darování krve. „Chci splatit ‚dluh‘ za naše kluky a současně vědět, že moje krev pomáhá v životě jiným lidem. Vždy jsem měl respekt z lékařských jehel a tato zkušenost mi jej snadno pomáhá překonat. Při každém vpichu transfuzní jehly si uvědomím, jak jsem hrdý na své syny. O měsících v nemocnici jsem pro svou rodinu a přátele napsal dokonce i knihu. Také díky fakultní nemocnici jsme teď velká spokojená rodina,“ zdůrazňuje Lukáš Kobza, jenž chodí darovat pravidelně každých povolených deset týdnů.

Profesionální moderátor ranního vysílání v Rádiu Haná, který chtěl už jako dítě pomáhat lidem a dříve pracoval jako hasič a zdravotnický záchranář, nahlíží na dárcovství krve s hrdostí a respektem. „Jsem rád, že patřím mezi dárce, kteří pomáhají zachraňovat životy. U každé transfuze je moje fantazie nadšená a tvoří si scénáře. Říkám si, jak asi vypadá člověk, kterému tahle krev pomůže? Malá holčička? Maminka dětí? Tatínek po pracovním úrazu? Vím, že jako dárci děláme něco smysluplného. A navíc čokoláda za darování prostě chutná tak nějak lépe,“ směje se táta dvou kluků, jenž se naplno realizuje i ve svém současném povolání. „Posluchače bavím, žiji s nimi, hledám pro ně praktické informace a jsem jejich každodenním parťákem, na kterého se mohou spolehnout. Právě to, že i s krví spoléháme jeden na druhého, mě těší a nabíjí krásnou lidskostí. Komu zachráníme život příště?“ uzavírá Lukáš Kobza.

Jirka

Jirka

Pracovní úraz

56 transfuzních přípravků

Z oceněného dárce obdarovaným

Ještě před osudovým okamžikem, který mu obrátil život vzhůru nohama, stihl dvacetkrát darovat krev a vysloužil si za to stříbrnou plaketu profesora Janského. Pak ale postihl profesionálního vojáka Jiřího Fojtíka úraz při nočních střelbách během jeho služby u mechanizovaného praporu v Hranicích. S mnohočetnými zraněními/poraněními skončil v olomoucké fakultní nemocnici, kde mu musela být amputována levá ruka a pravá noha. Sám od té chvíle potřeboval pro svou záchranu celkem 56 transfuzních přípravků.

„V pátek jsem ještě stihl jubilejní dvacátý odběr a následující středu, tedy pouhých pět dní poté, se mi stal úraz,“ říká dnes již bývalý voják z povolání, jenž v sobě vždy cítil potřebu pomáhat druhým. „Proto jsem daroval, proto jsem působil v armádě a stal se dobrovolným hasičem. Vnímám svou odpovědnost za tuto zemi a lidi v ní a užíval jsem si ten krásný pocit, že můžu být prospěšný,“ vyznává se.

Po své nešťastné události se rázem ocitl doslova na druhé straně ‚fronty‘. „Najednou opravdu zjistíte, jak moc je dárcovství důležité. Dodnes vnímám jako svůj morální dluh, že jsem řízením osudu vyčerpal víc darované krve, než jsem předtím sám stihl poskytnout,“ zmiňuje Jiří Fojtík, jemuž lékaři po jeho úrazu další odběry nedoporučili. „Mimo ostatních poranění jsem měl i poškozené vnitřní orgány a přišel jsem o slezinu. Moje tělo si sice krev umí vyrábět, ale po odběrech by hrozilo jeho vážné oslabení. Kdyby to však bylo životně důležité, tak bych daroval bez váhání zas,“ říká odhodlaně muž, který olomoucké transfuzní stanici nadále vypomáhá třeba tím, že občas některého dárce ze svého okolí na odběry sám dopraví.

Po osudové noci musel svou armádní kariéru ukončit, stav jeho těla další službu neumožňuje. „Ale život pro mě zdaleka neskončil. Studuji vysokou školu na olomoucké Fakultě tělesné kultury, s dobrovolnými hasiči organizuji společenské a sportovní akce a začal jsem závodně plavat,“ jakoby samozřejmě vypráví Jiří Fojtík, jehož život připravil o dvě končetiny, nikoliv však o elán. Se svou přítelkyní, která je mu velkou oporou, se baví cyklistikou a turistikou a plánují rodinu.

Martina

Martina

Leukémie

82 transfuzních přípravků

Díky dárci je maminka opět doma s rodinou

Dnes pětatřicetiletou Martinu Hradilovou začaly trápit zdravotní potíže, především infekce, které se nedařilo léčit, v únoru 2017. Po odběrech krve byla odeslána na Hemato-onkologickou kliniku Fakultní nemocnice Olomouc, kde se v březnu téhož roku dozvěděla, že trpí akutní myeloidní leukémií. „Byl to pro celou rodinu velký šok, a to nejen pro mého manžela Víta a děti Jakuba a Natálku, ale i mé rodiče a sestru Pavlínu. Paní doktorka Machová mi ale vše vysvětlila a uklidnila mě, že spolu to všechno určitě zvládneme,“ vzpomíná Martina Hradilová.

Ta následně podstoupila chemoterapii a za měsíc dostala příslib, že může jít alespoň na týden domů. „Rodina mě sice navštěvovala skoro každý den, ale děti jsem nemohla vidět, což pro mě bylo velice těžké. Dceři byly tehdy jen dva roky, synovi šest a můj pobyt v nemocnici zvládali velmi těžko. Jenže jsem se po měsíci dozvěděla, že chemoterapie nezabrala a že musím ihned podstoupit další, takže mě ani na ten týden domů nepustí. Byla to pro nás všechny smutná zpráva, ale byla jsem rozhodnutá bojovat dál. Druhé kolo chemoterapií dopadlo dobře a já jsem konečně v květnu uslyšela vytoužená slova, že můžu jít domů. Pustili mě přesně v den tátových narozenin, takže to byl nejen pro něj takový ‚malý velký‘ dárek,“ popisuje dvojnásobná maminka.

A týden na to se dozvěděla o dalším daru: našel se pro ni vhodný dárce, až z Německa. „Byli jsme všichni moc šťastní. V půlce června 2017 jsem nastoupila opět do nemocnice a podstoupila poslední kolo chemoterapie před transplantací. Tu jsem úspěšně zvládla, ale během další léčby jsem měla značné komplikace. Trápily mě různé infekce a záněty, takže až do listopadu jsem byla prakticky jen v nemocnici. Vánoce a Nový rok už jsem ale prožila v rodinném kruhu. Velkou část loňského roku jsem sice opět strávila na nemocničním lůžku, protože se mi stále vracely komplikace způsobené nízkou imunitou, od letošního ledna se však můj stav pořád zlepšuje a můžu si tedy užívat čas s rodinou a přáteli,“ usmívá se žena, která dnes navštěvuje ambulanci Hemato-onkologické kliniky jednou za dva týdny a transfuze už u ní nejsou třeba.

A jak nahlíží na dárcovství? „Dobrovolným dárcům vděčím za svůj život, bez nich by to totiž nebylo možné zvládnout. Vždy, když mi na stojanu visela krevní transfuze, jsem si říkala, od koho asi je, kdo si našel ten čas přijít a darovat kousek sebe, aby zachránil něčí život. Po čase jsem se dozvěděla, že jsem během léčby přijala 82 transfuzních přípravků, to znamená 82 úžasných lidí, kteří mi pomohli uzdravit se, i když velký kus cesty mám stále ještě před sebou,“ děkuje Martina Hradilová, jež před svou nemocí pracovala jako účetní v rodinné firmě, a pokud to její zdravotní stav dovoluje, občas v ní vypomáhá i nyní.

Využití krve ve FN Olomouc

Využití krve