Transfuzní odděleníFakultní nemocnice Olomouc

Darovaná krev pro mě znamenala naději na život, říká čtrnáctiletá Adina, která bojovala s leukémií

Co pro vás bylo důležité, když vám bylo 11 let? Chodit ven s kamarády? Hrát hry na telefonu? Učit se do školy? Adina Doležalová v tomto věku musela řešit úplně jiné a mnohem méně radostné záležitosti. V jejich 11 letech jí lékaři oznámili zákeřnou diagnózu – akutní lymfoblastickou leukémii. „Krev je pro nás velmi důležitá, zachráníte tím neskutečně moc lidských životů,“ vzkazuje dnes 14letá a vyléčená Adina dárcům krve a nabádá k jejímu darování ty, kteří na transfuzní oddělení ještě nezavítali.

„Když jsem onemocněla, bylo mi teprve jedenáct. Jako každé dítě jsem měla velké sny. Bavilo mě snad úplně cokoliv, co se mi dostalo pod ruku. Chodila jsem do moderní gymnastiky, také jsem lezla na horolezecké stěně,“ vzpomíná Adinka. Na začátku 6. třídy základní školy začala i tancovat, ale to bohužel nevydrželo dlouho kvůli léčbě.

Že něco není tak, jak má být, si začala všímat na jaře 2022. Vysoká míra únavy, neopodstatněné teploty bez dalších příznaků a další zdravotní výkyvy ohlašovaly, že se děje něco nedobrého. Výsledky odběrů krve ale neindikovaly žádný problém. „Pamatuju si, že ještě týden před diagnózou jsem na výletě na Slovensku ušla deset kilometrů. V listopadu jsem musela do Fakultní nemocnice Olomouc, protože nikdo nevěděl, co se mnou je. Až tady mi konečně dokázali pomoct,“ vypráví Adina.

Letos v listopadu to budou tři roky od oznámení diagnózy, vzpomínka je ale stále velmi živá. „Pamatuju si, že jsem ležela na lůžku po odběru kostní dřeně, najednou přišel doktor a oznámil mi zprávu, kterou bych v životě nečekala, že se dozvím. Byl to pro mě šok,“ popisuje osudový okamžik tehdy jedenáctiletá pacientka.

„V nemocnici byli všichni skvělí - doktoři, sestřičky, psycholožka a zdravotní klauni. Všichni se mi snažili zvednout náladu, když mi nebylo nejlépe,“ popisuje. Během hospitalizace si našla kamarádku Terezku, se kterou se podporovaly a byly si jedna pro druhou oporou (Příběh Terezky si můžete přečíst na webu transfuzka.fnol.cz - prolink). „Kamarádky jsme dodnes, jezdíme spolu na akce od Šance Olomouc. Jsme si opravdu blízké, jsem za ni neskutečně vděčná. Samozřejmě mě ale nejvíce podporovali rodiče. Po celou dobu léčby byli vždy u mě, a to jsem v tu dobu potřebovala nejvíc,“ vyznává se Adinka.

Lidem, kteří chodí darovat krev by vzkázala, že je pro pacienty velmi důležitá, a hlavně ať chodí darovat dál. „Darovaná krev pro mě znamenala naději na život. To že vám někdo ze vlastní vůle dokáže pomoc. Bez vás bychom tady už nebyli,“ děkuje všem dárcům krve.

I když se na začátku může zdát, že dva roky léčby budou neskutečně dlouhé, není tomu tak. „Mně ty dva roky utekly hrozně rychle. Hlavně se nevzdávat, mít pozitivní myšlení a výhled do budoucna, kde si uvědomíte, jak volní po skončení léčby zase budete. Byla jsem na sebe pyšná, když jsem si uvědomila, že jsem to všechno zvládla,“ uzavírá s vděčností čtrnáctiletá Adinka.

Pravidelně daroval krev, aby zachraňoval životy. Pak darovaná krev zachránila život jemu

Ještě před osudovým okamžikem, který mu obrátil život vzhůru nohama, stihl dvacetkrát darovat krev a vysloužil si za to stříbrnou plaketu profesora Janského. Pak ale postihl profesionálního vojáka Jiřího Fojtíka úraz při nočních střelbách během jeho služby u 71.  Mechanizovaného praporu v Hranicích. S mnohočetnými zraněními skončil ve Fakultní nemocnici Olomouc, kde mu lékaři museli amputovat levou ruku a pravou nohu. Sám od té chvíle potřeboval pro svou záchranu celkem 56 transfuzních přípravků.

„V pátek jsem ještě stihl jubilejní dvacátý odběr a následující středu, tedy pouhých pět dní poté, se mi stal úraz,“ říká dnes již bývalý profesionální voják. Jirka v sobě celý život cítil potřebu pomáhat druhým. „Proto jsem daroval krev, jsem dobrovolným hasičem, a proto jsem také působil v armádě. Vnímám svou odpovědnost za tuto zemi a lidi v ní. Stále si užívám ten krásný pocit, že můžu být prospěšný,“ vyznává se Jirka.

Po nešťastné události se rázem ocitl doslova na druhé straně fronty. „Najednou opravdu zjistíte, jak moc je dárcovství důležité. Dodnes vnímám jako svůj morální dluh, že jsem řízením osudu vyčerpal víc darované krve, než jsem předtím sám stihl poskytnout,“ svěřuje se Jirka. „Mimo ostatních poranění jsem měl poškozené i vnitřní orgány a přišel jsem o slezinu. Moje tělo si sice krev umí vyrábět, ale po odběrech by hrozilo jeho vážné oslabení. Kdyby to však bylo životně důležité, tak bych daroval bez váhání zas,“ říká odhodlaně muž, který Transfuzní oddělení FN Olomouc nadále podporuje mimo jiné i tím, že občas některého dárce ze svého okolí na odběry sám dopraví.

Po osudové noci musel svou armádní kariéru ukončit, stav jeho těla další službu neumožňuje. „Ale život pro mě zdaleka neskončil. Vystudoval jsem vysokou školu na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého, postavil jsem rodinný dům, oženil se, založil rodinu. S dobrovolnými hasiči zajišťuji organizaci společenských a sportovních události v naší obci, hrdě si plním poslání dobrovolného hasiče a snažím se neustále rozvíjet ve všech směrech,“ vypráví Jiří. V současnosti s manželkou Mirkou mají jeden a půl ročního syna Juraje a zřejmě jsou v očekávání dalšího přírůstku. Ze své rodiny má velkou radost a je jeho novým smyslem života. 

Životním událostem, ať už jakýmkoliv, je potřeba postavit se čelem, stanovit si cíle a jít s úsměvem dál. Proto Jirkovo motto zní: Naděje umírá poslední.

Měla vize, sny a taky periferní T-lymfom. Kristýnu zachránilo 17 transfuzí plné krve

Žít svůj sen. Tímto mottem se řídila dnes 25letá Kristýna Hlaviznová, která si vysnila být učitelkou v mateřské školce. Ráda cestovala, proto v roce 2023 odjela na studijní pobyt v rámci programu Erasmus na Kanárské ostrovy, aby tu získávala zkušenosti jako animátorka. Bohužel, právě v tomto ostrovním ráji její sen začal rozplývat.

„Že je něco jinak a špatně, jsem si poprvé všimla na Lanzarote. U pravého obočí se mi udělala boulička. Myslela jsem si, že mě asi jen něco štíplo, boulička mě nebolela, ani nebyla červená, jen si vzpomínám, že jsem začala být hodně unavená,“ vzpomíná Kristýna. Tehdy pracovala jako animátorka v hotelu, starala se o program dětí i dospělých po celý den. Práce byla časově i fyzicky hodně náročná, proto Kristýna únavu a vyčerpání nejdříve přisuzovala práci.

Boulička ale pořád nemizela, naopak se nepatrně zvětšovala a v obličeji si Kristýna začala nahmatávat ještě jednu další. Ještě v den příjezdu z Erasmu proto zašla za svou praktickou lékařkou. „Paní doktorka mě poslala na chirurgii. Tehdy si myslela, že jde o cysty. Jenže bylo zrovna období Vánoc a na chirurgii mě objednali až v lednu,“ popisuje svůj návrat ze Španělska. Během Vánoc ale přibyla další boulička. Z chirurgie poslali lékaři mladou dívku na Oční kliniku FN Olomouc. „Tehdy začal nekonečný kolotoč odběrů, návštěv oddělení a doktorů,“ doplňuje. Kristýna pendlovala mezi lékaři, každý z nich chtěl odběr krve nebo ultrazvuk. Do toho vystřídala několik antibiotik. V únoru podstoupila magnetickou rezonanci a následnou biopsii na Oční klinice.

O tři týdny později, 27. února se budoucí učitelka konečně dozvěděla diagnózu - periferní T-lymfom. „Co to je? Nevěděla jsem. Až když mi paní doktorka sdělila, že mě očekávají na Hemato-onkologické klinice,“ popisuje. Podstoupila i vyšetření PET/CT, kde se měla dozvědět přesnější výsledky. „Začalo mi to docházet. Vždyť jsem to slovo už slyšela. Zrovna den předtím jsem se dodívala na seriál Smysl pro tumor, kde měl hlavní hrdina velmi podobnou diagnózu. A stejně jako Filip, ani já jsem nebyla sama, měla jsem rodinu a kamarády, co mě podporovali a byli tu pro mě. A za to jim patří velký dík,“ vzpomíná Kristýna.

Na konci března byla přijata k první hospitalizaci na Hemato-onkologickou kliniku FN Olomouc, kde Kristýně zavedli port. „Port je malé lékařské zařízení, které mi chirurgicky zavedli pod kůži u klíční kosti. Je propojen s žilou, která vede k srdci. Pomocí portu mi pak podávali léčbu přímo do krevního oběhu a také mi z něj každé ráno brali krev na rozbor. Po pěti dnech jsem šla domů. Takhle jsem absolvovala dva cykly chemoterapie,“ popisuje léčbu. Bouličky se ani po druhém cyklu nezmenšily. Znovu tedy celý kolotoč vyšetření. Na konci května Kristýna podstoupila první ze čtyř Salvage chemoterapií. Byla dvacet tři dnů v nemocnici a pár dnů doma, takhle se to opakovalo čtyřikrát. Domů mohla, teprve až byl její krevní obraz stabilní a k tomu jí právě pomáhala darovaná krev. V záři byly chemoterapie zakončené transplantací kostní dřeně

„Léčba nebyla jednoduchá psychicky ani fyzicky. Byly lepší dny i horší dny. Dny, kdy jsem bez pomoci nedošla ani na záchod až po dny, kdy jsem nebyla schopná vstát z postele ani se najíst. Jídlo jsem dostávala v kapačce a přímo do nosu mi šel kyslík. Vzpomínám si, jakou jsem měla radost, když jsem si pak po několika dnech zvládla sama vyčistit zuby,“ vzpomíná na těžké dny v nemocnici.

Kristýna brala celou léčbu s úsměvem a nepřipouštěla si, že by to mohlo dopadnout jinak než dobře. Někdy ale bylo víc než těžké nepropadnout chmurám. „Převlékání minimálně čtyřikrát za noc, protože jsem se neskutečně potila, neschopnost se o sebe postarat bez pomoci druhých, až po velký nárůst váhy kvůli kortikoidové léčbě a zavodnění. Samozřejmě jsem přišla o vlasy, takže váha už nešla ani svést na to, že mám krásně dlouhé husté vlasy,“ vypráví o následcích léčby.

„Chtěla bych poděkovat všem sestřičkám a doktorům z oddělení 21A a 21B Hemato-onkologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc za jejich péči. Taky Vyšší odborné škole Prigo Olomouc, která mi umožnila pokračovat ve studiu. Jsem vděčná, že jsem kolem sebe měla rodinu a kamarády, kteří mě drželi nad vodou a pomáhali mi vše zvládnout s úsměvem, i když to někdy nešlo,“ děkuje vyléčená Kristýna všem, kteří jí byli oporou.

A oporou jí byli nejen nejbližší, ale také lidé, kteří pro ni sice nemají konkrétní tvář, ale podělili se s ní o vlastní krev. Že za darovanou krví stojí skuteční lidé, věděla, ale i tak byla překvapená, že na jeden vak červených krvinek museli přijít minimálně čtyři dárci. „Když dnes slyším slova, jako jsou transfuze nebo dárce krve, vybaví se mi jednoduše vděčnost. Bez nich by moje uzdravení nejspíš ani nebylo možné,“ uzavírá Kristýna.

Veronika rakovinu bohužel neporazila, Ondra ale krev daruje dál

Příběhy, v nichž chvíle vrcholného štěstí nečekaně a náhle střídá hluboký smutek, známe všichni. Většina z nás ale jen z filmů a knížek. Veronika a Ondra si tyto okamžiky radostného vzletu a strmého pádu bohužel zažili na vlastní kůži. Mladá rodina s tříletou dcerkou Aničkou se tehdy čerstvě rozrostla o dalšího člena – chlapečka Vojtíška – když přišel zdrcující nález. Dozvěděli se, že Veronika má adenokarcinom žaludku.

„Byl to blesk z čistého nebe. Verunka neměla žádné příznaky, těhotenství se vyvíjelo normálně. Jen v posledních dnech těhotenství jí nebylo dobře, bolely ji záda a stěžovala si na bolesti břicha,“ vzpomíná Ondra. Porod probíhal císařským řezem a díky tomu lékaři objevili podezřelý útvar na Veroničině žaludku. „Nevěděli jsme, jestli se máme radovat z narození chlapečka, nebo se bát o život Verunky,“ vypráví manžel. V porodnici nakonec všichni strávili celý měsíc. Veronika podstoupila několik vyšetření. „Díky péči veškerého personálu porodnicko-gynekologické kliniky a novorozeneckého oddělení jsem mohl trávit maximum času s Verčou a Vojtíškem, ale stále na mě zůstávala péče i o naši malou Aničku. Bez pomoci celé rodiny bychom to prostě nemohli zvládnout,“ popisuje náročné týdny.

Diagnóza nakonec zněla – adenokarcinom žaludku. Veronika podstoupila chemoterapii i biologickou léčbu. Její součástí byly také transfuze krve. Nejdříve po porodu při velké krevní ztrátě a následně při chemoterapii. Celkem dostala 18 transfuzních přípravků. Po nějakém čase se dokonce zdálo, že je onemocnění na ústupu. Namísto procházek s kočárkem a návštěv dětského hřiště ale musela trávit dlouhé dny v nemocnici, zatímco manžel pečoval o děti a za vyčerpanou Veronikou dojížděl do nemocnice. „Bydleli jsme tehdy v bytě ve čtvrtém patře bez výtahu a bylo nám jasné, že do takového bytu se Verunka nemůže vrátit,“ popisuje Ondra.

Na přelomu roku se jim podařilo sehnat nový byt, a to u Veroničiných rodičů. Rodina se těšila na společné chvíle. Vše se změnilo na konci ledna 2024. Lékaři Veronice a Ondrovi oznámili krutou pravdu. Veroniky léčba nezabírá, nádor v těle roste. Není šance na uzdravení. „Verunku jsem si dovezl domů 26. ledna, 8. února mi doma umřela. Byla to skvělá máma, skvělý člověk. Pracovala v sociálních službách, pomáhala lidem bez domova, lidem ve finanční tísni, měla srdce na pravém místě. Letos bychom oslavili čtyřleté výročí svatby,“ neubrání se Ondra slzám.

Příběh darované krve nám Ondra vypráví přímo z dárcovského lehátka na transfuzce. „Daroval jsem už dlouho předtím, než Veronika onemocněla, ale potom, co jsme si prožili, si ještě víc uvědomuju, jak je dárcovství důležité,“ říká táta dvou malých dětí, s nimiž teď zůstal sám. Přestože je péče o ně náročná, ještě pořád si najde čas a pomáhá i jako dobrovolný hasič „Domluvíme se s klukama a přijdeme na transfuzku všichni,“ slibuje Ondřej s úsměvem.

Krev daroval jednou, náročná sportovní kariéra mu to víckrát neumožnila. Pak přišel životní zlom

Michal byl sportovec - zapálený hokejista a odchovanec HC Olomouc. V barvách Jestřábů Prostějov si vyzkoušel třetí nejvyšší hokejovou soutěž. Několik sezón strávil v Uničově. Kariéru ukončil v dresu Moravské Třebové, kdy z pozice brankářské jedničky dovedl tým ke třem titulům. Ve všech klubech byl symbolem týmového ducha a vytrvalosti.

Společně s manželkou Adélou mají dvě malé děti Agátku a Ríšu. Michalovým snem bylo pro rodinu vybudovat domov. Michalovi a jeho rodině se, ale v červnu 2021 obrátil život vzhůru nohama. Lékaři mu sdělili nečekanou diagnózu – akutní myeloblastická leukemie. Michal místo ledu, který miloval, začal navštěvovat nemocnici a častěji než svoje dvě malé děti, vídal sestřičky na oddělení Hemato-onkologické kliniky FN Olomouc.

Se svojí diagnózou se rval statečně, podstoupil i transplantaci kostní dřeně. „Po transplantaci jsme si mysleli, že máme vyhráno. Míšův zdravotní stav se lepšil,“ vzpomíná manželka Adéla. Ukázalo se ale, že Michal měl vzácnou reakci proti štěpu hostiteli, kdy dárcovská kostní dřeň napadá ostatní buňky v těle příjemce.

V rámci své léčby dostal Michal 118 transfuzních přípravků a současně docházel a daroval sám sobě krev. Tato krev byla použita na výrobu očních kapek, které Michal tolik potřeboval. Jedním z nežádoucích projevů reakce štěpu proti hostiteli je syndrom suchého oka. „Oční kapky nás měsíčně stály několik tisíc. Speciální kapky z krve, kterou si Michal daroval, nám tyto finance ušetřily,“ popisuje manželka a dodává „Míša si přál svůj příběh darované krve zveřejnit, samotného ho mrzelo, že daroval krev pouze jednou, nikdy si nedovedl představit, jak moc pro něj nakonec budou transfuze důležité.“

Michal svůj boj s nemocí prohrál v dubnu 2024. Proto jsme se s manželkou Adélou rozhodli Michalův „dluh“ splatit a v září uskutečnit hromadný odběr krve a doplnit tím zásoby pacientům Hemato-onkologické kliniky FN Olomouc a všem, kteří darovanou krev potřebují.

Cukrářka Jana může péct zdravé zákusky díky darované krvi

K největším odběratelům transfuzních přípravků v rámci FN Olomouc patří Hemato-onkologická klinika. Na pomoc pacientům s chorobami krvetvorby putují každoročně tisíce přípravků z darované krve. Pacientka Jana (38), patří v tomto směru mezi pomyslné rekordmany. V rámci možností daných závažným onemocněním vede normální život díky více než osmi stům krevních transfuzí, které jí byly dosud podány. A každý měsíc číslo narůstá minimálně o další tři transfuze.

Jana se narodila jako mladší ze dvou holek. Při porodu nikoho nenapadlo, s jak náročnou diagnózou se bude celý život potýkat. První alarmující příznaky se objevily zhruba ve třech měsících věku. Neustále plakala a byla neklidná a proto s ní maminka navštívila lékaře. „Výsledky krevního obrazu nebyly vůbec dobré, ale v místní nemocnici si s tím nevěděli rady a doporučili rodičům, ať se obrátí na fakultní nemocnici. Tady později stanovili diagnózu Diamondova-Blackfanova anémie,“ vypráví.

Pro dívenku z Jeseníků, která dodnes hory a přírodu miluje, to mimo jiné znamenalo, že část dětství byla nucena strávit v nemocnici, na Dětské klinice. „Jasně, být dlouho v nemocnici není nic příjemného, ale já moc ráda vzpomínám na ozdravné pobyty, které pořádala nezisková organizace Šance. Na zdravotnický personál na klinice mám taky ty nejkrásnější vzpomínky,“ chválí péči o dětské pacienty.

Jakkoliv Janě onemocnění komplikovalo a stále komplikuje život, nezabránilo jí v tom, aby se vyučila cukrářkou. Pečení dortů a zákusků se stále věnuje naplno. „Mám invalidní důchod, ale normálně chodím do práce, peču zdravé zákusky, ale mnohem raději připravuji pro své kamarády a rodinu dorty, to mě opravdu baví,“ umívá se žena, která se již vyrovnala i se skutečností, že kvůli své nemoci nemohou s manželem mít vlastní děti. „Uvažovali jsme i o adopci, ale nakonec jsme si řekli, že to tak má být. Svůj čas věnujeme sami sobě, dětem mé sestry a našemu jezevčíkovi,“ říká smířeně.

Vést normální život může díky řadě léků, které musí užívat, ale životně důležitým medikamentem jsou pro ni transfuze krve. Její osud je s darovanou krví nerozlučně propojený. „Bez dobrovolných dárců bych tady už dávno nebyla,“ uvědomuje si Jana s velkou vděčností.

Návrat do běžného života a k milovanému tanci jí umožnila i darovaná krev

Mladí lidé by si měli užívat život, zkoušet neodzkoušené, oplývat nerozvážností a radovat se z každého dne. Zhruba takhle si svůj život malovala i šestnáctiletá Terka. Její pestrý a aktivní život ale překazila akutní lymfoblastická leukémie, která změnila všechny plány a sny. Místo tance, ve kterém měla Terka zálibu, je její každodenní aktivitou docházení do nemocnice.

V první polovině roku 2022 bojovala Terka s extrémní únavou. Přisuzovala to ale enormní zátěži z přípravy na taneční soutěže, jichž se účastnila. V květnu toho roku popadly Terezu silné bolesti břicha. „Na ultrazvuku byla mírně zvětšená slezina, ale poslali nás domů. Postupně se přidaly horečky, bolesti hlavy, petechie a závratě. To nás přivedlo k dětské lékařce a ta nás poslala na odběry krve,“ popisuje maminka Eva. Datum 4. července se jim vrylo hluboko do paměti, protože dostali výsledky vyšetření. „Ještě ten den jsme museli odjet do nemocnice. Nečekali jsme, že skoro celé léto stráví Terka na lůžku hemato-onkologického oddělení,“ vzpomíná Eva.

Celý dosavadní život se obrátil vzhůru nohama. Husté vlasy nahradila holá hlava a úsměv na tváři se změnil ve smutek a obavy. Po dlouhé době strávené jen na lůžku v nemocnici jí ochably svaly. „Její zdravotní stav vyžadoval asistenci u každé běžné činnosti,“ říká maminka. „Styk s kamarády a rodinou je na úplném minimu kvůli riziku infekce, která by mohla ohrozit můj život. Každý den teď bojuji s touto zákeřnou nemocí pomocí agresivní léčby chemoterapiemi a kortikoidy,“ popisuje Terezka.

Léčba Terezky byla dlouhá, trvala téměř 2 roky. Ale stálo to za to! Vybojovala si šanci na nový začátek, dokončuje udržovací léčbu, úspěšně dokončila i druhý ročník střední školy a vrací se i ke svému oblíbenému tanci. „Všichni jsme moc vděční celému oddělení 21B hemato-onkologické kliniky. Všem lékařům i sestřičkám, kteří se o naši dceru empaticky a s láskou starají. Poděkování patří i všem dárcům krve, jejichž krev pomáhá zachraňovat životy. Děkujeme,” dodává maminka.

Léčba si vyžádala podání 101 transfuzních přípravků, bez nichž by léčba Terezky nebyla možná.

Děkujeme Vám!

Rakovina prsu ani vážná nehoda ji nezlomily

Říká se, že nám život „naloží“ jen tolik, kolik jsme schopni unést. O pravdivosti těchto slov by mohla vyprávět i Martina, která ve svých téměř padesáti letech prodělala onkologickou diagnózu a byla účastníkem dvou dopravních nehod. Při jedné z nich přišla o ruku.

Je vystudovaná zdravotní sestra. Nejdříve pracovala na dětském oddělení, po mateřské na interním oddělení, na dialýze. V roce 2006 jí diagnostikovali rakovinu a přišla o celé prso. V té době měla dvě malé děti, kvůli nimž se rozhodla svůj „boj“ nevzdat. A vyhrála jej. Po pár letech ale přišel další osudový kotrmelec.

Stalo se to v září roku 2017, jen těsně poté, co se stala se členkou Aktivních záloh AČR a začala studovat vysokou školu. „Pracovala jsem tehdy jako vedoucí sestra v Domově s úsměvem a svoji práci jsem dělala s láskou.“ dodává Martina. Při návratu ze školy do jejího auta narazil vůz, jehož řidič měl mikrospánek. Její auto se převrátilo na střechu a následně přes svodidla spadlo z dálničního mostu a dopadlo na silniční břeh.

Do FN Olomouc ji transportoval vrtulník, ale ani transport, ani samotnou nehodu si nepamatuje. Dokonce si nevybavuje nic ani z prvních dnů na ARO oddělení. Přijata byla v bezvědomí s proraženou lebkou, s mnohačetnými zraněními, v dýchání jí pomáhala umělá plicní ventilace, měla zlomenou levou stehenní kost, zlomené obě kosti pravé ruky, poranění radiálního nervu s následným omezením hybnosti a přišla o levou ruku. Během léčby Martina dostala 16 transfuzí. Její léčba byla náročná. Trvalo několik měsíců, než mohla být propuštěna do domácího ošetřování.

S odstupem času napsala knížku „Život bez záruky“. Popisuje v ní dobu, kdy se ze zdravotní sestry stala pacientem, který je závislý na pomoci druhých, protože trvalo dlouhé týdny, než si byla schopna dojít sama na toaletu, sama se najíst, obléknout a vykonávat běžné činnosti. „Velké díky patří také dárcům krve, bez kterých by moje léčba nebyla možná. Sama jsem darovala krev dvakrát. Pak přišly děti a zdravotní problémy, kvůli kterým jsem víckrát krev darovat nemohla. Ale manžel a syn jsou dobrovolnými dárci krve a můj ´dluh´ už dávno splatili,“ dodává Martina.

Jediné, čeho lituji, je, že jsem v mládí aktivněji nedaroval krev

Dárcem krve jsem se stal poprvé a bohužel i naposledy před více než 50 lety brzy po dosažení 18. narozenin coby student gymnázia. Už si nepamatuji podrobnosti, kdo byl iniciátorem celé akce, ale stalo se, že skupina studentů gymnázia se rozhodla dobrovolně darovat krev v místní nemocnici. Před odběrem proběhlo vyšetření našeho zdravotního stavu a vzorku krve a pak následoval samotný odběr. Měl jsem z toho celého trochu obavy, protože z jehel jsem míval odjakživa trochu strach. Při odběru jsem naštěstí nezkolaboval a nakonec jsem měl dobrý pocit, že jsem vykonal prospěšnou věc.

Další odběr jsem měl absolvovat rovněž skupinově coby posluchač vojenské katedry na vysoké škole. Ačkoli jsem se cítil zcela zdráv, můj vzorek krve tentokrát nevyhovoval a byl jsem coby dárce odmítnut. Poté už jsem se v dárcovství nikdy neangažoval v mylné představě, že bych byl opět odmítnut.

Uběhlo mnoho let, ze mě se stal starobní důchodce a po mnoha letech, po která jsem se těšil poměrně dobrému zdraví jsem náhle před 3 lety vážně onemocněl akutní myeloidní leukémií. Nastala léčba chemoterapií na Hemato-onkologické klinice Fakultní nemocnice v Olomouci, která s přestávkami trvala celkem 8 měsíců. Zásluhou lékařů, sester, laborantů a mnoha dalších pracovníků kliniky, s některými jsem se setkával denně, s jinými např. laboranty jsem se vůbec nesetkal, jsem se po 8 měsících mohl vrátit zpátky do normálního života. Po asi roce a půl však nastal relaps choroby, opět chemoterapie. Po 5 měsících opět doma, avšak po půl roce další relaps choroby, který zatím díky novému způsobu léčby úspěšně zvládám.

Je tu však ještě další skupina lidí, bez nichž bych tady už dávno nebyl – dárci krve. Při léčbě chemoterapií dochází ke značnému úbytku krvinek a krevních destiček, které je nutno nahrazovat krevními transfuzemi. Bez nich by pacient nepřežil.

Snažil jsem se spočítat, kolik transfuzí jsem za celou dobu léčby zatím dostal. Po první hospitalizaci jsem to vyčetl z propouštěcí zprávy – 80 dávek červených krvinek a 80 dávek krevních destiček, při všech dalších hospitalizacích jsem si každou transfuzi již zaznamenával do kalendáře sám. Celkem za skoro tři a půl roku nemoci to je dohromady 56 dávek červených krvinek a 54 krevních destiček, dohromady neuvěřitelných 160 transfuzí.

Netuším, kdo byli a kolik jich bylo – dárců, kterým vděčím za to, že ještě stále pobývám na tomto světě, a proto v každém dárci vidím svého zachránce. Pouze lituji, že jsem nepatřil mezi ně, ačkoli mi v tom nic nebránilo.

Musíte být pořád optimističtí. Pesimismus ještě nikdy nikomu nepomohl

Věčného optimistu Petra Sedláčka bavil tanec i život samotný. Jeho hnacím motorem byla rodina a hlavně dvě malé vnučky. Nikdy neměl žádné zdravotní potíže. Chodil rád do práce, na kterou s úsměvem vzpomíná, a nazývá se dříčem. Jedna srpnová cesta do práce měla ale jiný průběh. Zavolala mu manželka Renáta: „Něco ti našli, máš jet okamžitě do nemocnice.“ V nemocnici podstoupil odběry, výsledky prokázaly akutní leukémii. Ošetřující lékař doc. MUDr. Luděk Raida, Ph.D. mu ihned nabídl chemoterapie. Absolvoval jich celkem pět. Bez darované krve by se již z života těšit nemohl. Za celou dobu léčby dostal celkem 52 transfuzí červených krvinek a 25 transfuzí krevních destiček.

„Ze začátku jsem neměl vůbec žádné pocity. Co se děje, jsem si neuvědomoval, ani když už jsem ležel na pokoji. Chemoterapie jsem snášel dobře. V nemocnici jsem strávil celkem osm měsíců. Občas mě pustili i domů na pár dní nebo na Vánoce. Je to asi zvláštní, ale vždycky jsem se nakonec těšil zpátky do nemocnice. Doma byli všichni zdraví a v nemocnici jsem si připadal mezi ‚svýma‘, protože jsme na tom byli podobně. Pak přišla na řadu transplantace kostní dřeně, kterou jsem dostal od dárce z Francie. Dozvěděl jsem se o něm jenom to, co je možné, ale vůbec nevím, kdo to je. Teď v únoru to bude rok,“ rekapituluje Petr Sedláček.

S nadšením vypráví i o tom, jak si na pokoji vytvořili přátelské vazby. „S chlapama jsme se navzájem podporovali a jsme pořád v kontaktu. Byli mladí, kolem třicítky. Naštěstí se z toho taky dostali, držím jim palce, aby to bylo napořád,“ doufá Petr.

Ani přes těžké období neztrácí svůj nadhled. „Musíte být prostě pořád optimističtí. Pesimismus ještě nikdy nikomu nepomohl. Stále jsem aktivní a snažím se všechno zvládat. Jakmile začnete myslet negativně dnem i nocí, tak je to špatně. Člověk se musí přizpůsobit a hlavu zaměstnat jiným způsobem. Třeba jít na procházku. Už se těším na jaro, to dodá člověku vždycky potřebnou energii.“ usmívá se věčný optimista.

Léků užívá stále hodně, i když už se množství oproti období akutní léčby podstatně snížilo. Týmu celé Fakultní nemocnice Olomouc ze srdce děkuje. Hlavně lékařům a sestřičkám z Hemato-onkologické kliniky. „Jsem jim nesmírně vděčný, udělali pro mě, co mi na očích viděli. Celý jejich přístup zlehčoval mou léčbu a osm měsíců na lůžku.“

V mládí na vojně krev sám několikrát daroval. Všem dárcům, ale i těm, kteří se rozhodují, zda se stát dárcem, posílá Petr vzkaz: „Bez vás se neobejdeme. Zároveň nikdy nevíte, kdy sami budete potřebovat pomoc.“

Tatínek daruje (nejen) kvůli svým synům

V červenci roku 2018 se v porodnici olomoucké fakultní nemocnice předčasně narodila dvojčátka - dva vymodlení kluci Robin (800 gramů) a Mateo (600 gramů). Mateovi se nevyhnuly vážné zdravotní komplikace, které si vyžádaly podání celkem 11 transfuzních přípravků. „I díky nim je tu Máťa s námi. Nikdy nevymažu z paměti hodiny u inkubátoru, kde je malé tělíčko odkázáno na pomoc lékařů a lásku svých rodičů, kteří ho s vírou drží za malou ručičku,“ vzpomíná hrdý otec Lukáš Kobza, jehož druhý syn Robin po porodu obdržel také jednu transfuzi.

Právě potřeba dětí byla podle jejich tatínka spouštěcím okamžikem k pravidelnému darování krve. „Chci splatit ‚dluh‘ za naše kluky a současně vědět, že moje krev pomáhá v životě jiným lidem. Vždy jsem měl respekt z lékařských jehel a tato zkušenost mi jej snadno pomáhá překonat. Při každém vpichu transfuzní jehly si uvědomím, jak jsem hrdý na své syny. O měsících v nemocnici jsem pro svou rodinu a přátele napsal dokonce i knihu. Také díky fakultní nemocnici jsme teď velká spokojená rodina,“ zdůrazňuje Lukáš Kobza, jenž chodí darovat pravidelně každých povolených deset týdnů.

Profesionální moderátor ranního vysílání v Rádiu Haná, který chtěl už jako dítě pomáhat lidem a snil o práci hasiče a zdravotnického záchranáře, nahlíží na dárcovství krve s hrdostí a respektem. „Přestože jsem nakonec jako hasič nikdy nepracoval, jsem rád, že nyní patřím mezi dárce, kteří pomáhají zachraňovat životy. U každé transfuze je moje fantazie nadšená a tvoří si scénáře. Říkám si, jak asi vypadá člověk, kterému tahle krev pomůže? Malá holčička? Maminka dětí? Tatínek po pracovním úrazu? Vím, že jako dárci děláme něco smysluplného. A navíc čokoláda za darování prostě chutná tak nějak lépe,“ směje se táta dvou kluků, jenž se naplno realizuje i ve svém současném povolání. „Posluchače bavím, žiji s nimi, hledám pro ně praktické informace a jsem jejich každodenním parťákem, na kterého se mohou spolehnout. Právě to, že i s krví spoléháme jeden na druhého, mě těší a nabíjí krásnou lidskostí. Komu zachráníme život příště?“ uzavírá Lukáš Kobza.

Díky dárci je maminka opět doma s rodinou

Dnes pětatřicetiletou Martinu Hradilovou začaly trápit zdravotní potíže, především infekce, které se nedařilo léčit, v únoru 2017. Po odběrech krve byla odeslána na Hemato-onkologickou kliniku Fakultní nemocnice Olomouc, kde se v březnu téhož roku dozvěděla, že trpí akutní myeloidní leukémií. „Byl to pro celou rodinu velký šok, a to nejen pro mého manžela Víta a děti Jakuba a Natálku, ale i mé rodiče a sestru Pavlínu. Paní doktorka Machová mi ale vše vysvětlila a uklidnila mě, že spolu to všechno určitě zvládneme,“ vzpomíná Martina Hradilová.

Ta následně podstoupila chemoterapii a za měsíc dostala příslib, že může jít alespoň na týden domů. „Rodina mě sice navštěvovala skoro každý den, ale děti jsem nemohla vidět, což pro mě bylo velice těžké. Dceři byly tehdy jen dva roky, synovi šest a můj pobyt v nemocnici zvládali velmi těžko. Jenže jsem se po měsíci dozvěděla, že chemoterapie nezabrala a že musím ihned podstoupit další, takže mě ani na ten týden domů nepustí. Byla to pro nás všechny smutná zpráva, ale byla jsem rozhodnutá bojovat dál. Druhé kolo chemoterapií dopadlo dobře a já jsem konečně v květnu uslyšela vytoužená slova, že můžu jít domů. Pustili mě přesně v den tátových narozenin, takže to byl nejen pro něj takový ‚malý velký‘ dárek,“ popisuje dvojnásobná maminka.

A týden na to se dozvěděla o dalším daru: našel se pro ni vhodný dárce, až z Německa. „Byli jsme všichni moc šťastní. V půlce června 2017 jsem nastoupila opět do nemocnice a podstoupila poslední kolo chemoterapie před transplantací. Tu jsem úspěšně zvládla, ale během další léčby jsem měla značné komplikace. Trápily mě různé infekce a záněty, takže až do listopadu jsem byla prakticky jen v nemocnici. Vánoce a Nový rok už jsem ale prožila v rodinném kruhu. Velkou část loňského roku jsem sice opět strávila na nemocničním lůžku, protože se mi stále vracely komplikace způsobené nízkou imunitou, od letošního ledna se však můj stav pořád zlepšuje a můžu si tedy užívat čas s rodinou a přáteli,“ usmívá se žena, která dnes navštěvuje ambulanci Hemato-onkologické kliniky jednou za dva týdny a transfuze už u ní nejsou třeba.

A jak nahlíží na dárcovství? „Dobrovolným dárcům vděčím za svůj život, bez nich by to totiž nebylo možné zvládnout. Vždy, když mi na stojanu visela krevní transfuze, jsem si říkala, od koho asi je, kdo si našel ten čas přijít a darovat kousek sebe, aby zachránil něčí život. Po čase jsem se dozvěděla, že jsem během léčby přijala 82 transfuzních přípravků, to znamená 82 úžasných lidí, kteří mi pomohli uzdravit se, i když velký kus cesty mám stále ještě před sebou,“ děkuje Martina Hradilová, jež před svou nemocí pracovala jako účetní v rodinné firmě, a pokud to její zdravotní stav dovoluje, občas v ní vypomáhá i nyní.