Transfuzní odděleníFakultní nemocnice Olomouc

Návrat do běžného života a k milovanému tanci jí umožnila i darovaná krev

Mladí lidé by si měli užívat život, zkoušet neodzkoušené, oplývat nerozvážností a radovat se z každého dne. Zhruba takhle si svůj život malovala i šestnáctiletá Terka. Její pestrý a aktivní život ale překazila akutní lymfoblastická leukémie, která změnila všechny plány a sny. Místo tance, ve kterém měla Terka zálibu, je její každodenní aktivitou docházení do nemocnice.

V první polovině roku 2022 bojovala Terka s extrémní únavou. Přisuzovala to ale enormní zátěži z přípravy na taneční soutěže, jichž se účastnila. V květnu toho roku popadly Terezu silné bolesti břicha. „Na ultrazvuku byla mírně zvětšená slezina, ale poslali nás domů. Postupně se přidaly horečky, bolesti hlavy, petechie a závratě. To nás přivedlo k dětské lékařce a ta nás poslala na odběry krve,“ popisuje maminka Eva. Datum 4. července se jim vrylo hluboko do paměti, protože dostali výsledky vyšetření. „Ještě ten den jsme museli odjet do nemocnice. Nečekali jsme, že skoro celé léto stráví Terka na lůžku hemato-onkologického oddělení,“ vzpomíná Eva.

Celý dosavadní život se obrátil vzhůru nohama. Husté vlasy nahradila holá hlava a úsměv na tváři se změnil ve smutek a obavy. Po dlouhé době strávené jen na lůžku v nemocnici jí ochably svaly. „Její zdravotní stav vyžadoval asistenci u každé běžné činnosti,“ říká maminka. „Styk s kamarády a rodinou je na úplném minimu kvůli riziku infekce, která by mohla ohrozit můj život. Každý den teď bojuji s touto zákeřnou nemocí pomocí agresivní léčby chemoterapiemi a kortikoidy,“ popisuje Terezka.

Léčba Terezky byla dlouhá, trvala téměř 2 roky. Ale stálo to za to! Vybojovala si šanci na nový začátek, dokončuje udržovací léčbu, úspěšně dokončila i druhý ročník střední školy a vrací se i ke svému oblíbenému tanci. „Všichni jsme moc vděční celému oddělení 21B hemato-onkologické kliniky. Všem lékařům i sestřičkám, kteří se o naši dceru empaticky a s láskou starají. Poděkování patří i všem dárcům krve, jejichž krev pomáhá zachraňovat životy. Děkujeme,” dodává maminka.

Léčba si vyžádala podání 101 transfuzních přípravků, bez nichž by léčba Terezky nebyla možná.

Děkujeme Vám!

Rakovina prsu ani vážná nehoda ji nezlomily

Říká se, že nám život „naloží“ jen tolik, kolik jsme schopni unést. O pravdivosti těchto slov by mohla vyprávět i Martina, která ve svých téměř padesáti letech prodělala onkologickou diagnózu a byla účastníkem dvou dopravních nehod. Při jedné z nich přišla o ruku.

Je vystudovaná zdravotní sestra. Nejdříve pracovala na dětském oddělení, po mateřské na interním oddělení, na dialýze. V roce 2006 jí diagnostikovali rakovinu a přišla o celé prso. V té době měla dvě malé děti, kvůli nimž se rozhodla svůj „boj“ nevzdat. A vyhrála jej. Po pár letech ale přišel další osudový kotrmelec.

Stalo se to v září roku 2017, jen těsně poté, co se stala se členkou Aktivních záloh AČR a začala studovat vysokou školu. „Pracovala jsem tehdy jako vedoucí sestra v Domově s úsměvem a svoji práci jsem dělala s láskou.“ dodává Martina. Při návratu ze školy do jejího auta narazil vůz, jehož řidič měl mikrospánek. Její auto se převrátilo na střechu a následně přes svodidla spadlo z dálničního mostu a dopadlo na silniční břeh.

Do FN Olomouc ji transportoval vrtulník, ale ani transport, ani samotnou nehodu si nepamatuje. Dokonce si nevybavuje nic ani z prvních dnů na ARO oddělení. Přijata byla v bezvědomí s proraženou lebkou, s mnohačetnými zraněními, v dýchání jí pomáhala umělá plicní ventilace, měla zlomenou levou stehenní kost, zlomené obě kosti pravé ruky, poranění radiálního nervu s následným omezením hybnosti a přišla o levou ruku. Během léčby Martina dostala 16 transfuzí. Její léčba byla náročná. Trvalo několik měsíců, než mohla být propuštěna do domácího ošetřování.

S odstupem času napsala knížku „Život bez záruky“. Popisuje v ní dobu, kdy se ze zdravotní sestry stala pacientem, který je závislý na pomoci druhých, protože trvalo dlouhé týdny, než si byla schopna dojít sama na toaletu, sama se najíst, obléknout a vykonávat běžné činnosti. „Velké díky patří také dárcům krve, bez kterých by moje léčba nebyla možná. Sama jsem darovala krev dvakrát. Pak přišly děti a zdravotní problémy, kvůli kterým jsem víckrát krev darovat nemohla. Ale manžel a syn jsou dobrovolnými dárci krve a můj ´dluh´ už dávno splatili,“ dodává Martina.

Jediné, čeho lituji, je, že jsem v mládí aktivněji nedaroval krev

Dárcem krve jsem se stal poprvé a bohužel i naposledy před více než 50 lety brzy po dosažení 18. narozenin coby student gymnázia. Už si nepamatuji podrobnosti, kdo byl iniciátorem celé akce, ale stalo se, že skupina studentů gymnázia se rozhodla dobrovolně darovat krev v místní nemocnici. Před odběrem proběhlo vyšetření našeho zdravotního stavu a vzorku krve a pak následoval samotný odběr. Měl jsem z toho celého trochu obavy, protože z jehel jsem míval odjakživa trochu strach. Při odběru jsem naštěstí nezkolaboval a nakonec jsem měl dobrý pocit, že jsem vykonal prospěšnou věc.

Další odběr jsem měl absolvovat rovněž skupinově coby posluchač vojenské katedry na vysoké škole. Ačkoli jsem se cítil zcela zdráv, můj vzorek krve tentokrát nevyhovoval a byl jsem coby dárce odmítnut. Poté už jsem se v dárcovství nikdy neangažoval v mylné představě, že bych byl opět odmítnut.

Uběhlo mnoho let, ze mě se stal starobní důchodce a po mnoha letech, po která jsem se těšil poměrně dobrému zdraví jsem náhle před 3 lety vážně onemocněl akutní myeloidní leukémií. Nastala léčba chemoterapií na Hemato-onkologické klinice Fakultní nemocnice v Olomouci, která s přestávkami trvala celkem 8 měsíců. Zásluhou lékařů, sester, laborantů a mnoha dalších pracovníků kliniky, s některými jsem se setkával denně, s jinými např. laboranty jsem se vůbec nesetkal, jsem se po 8 měsících mohl vrátit zpátky do normálního života. Po asi roce a půl však nastal relaps choroby, opět chemoterapie. Po 5 měsících opět doma, avšak po půl roce další relaps choroby, který zatím díky novému způsobu léčby úspěšně zvládám.

Je tu však ještě další skupina lidí, bez nichž bych tady už dávno nebyl – dárci krve. Při léčbě chemoterapií dochází ke značnému úbytku krvinek a krevních destiček, které je nutno nahrazovat krevními transfuzemi. Bez nich by pacient nepřežil.

Snažil jsem se spočítat, kolik transfuzí jsem za celou dobu léčby zatím dostal. Po první hospitalizaci jsem to vyčetl z propouštěcí zprávy – 80 dávek červených krvinek a 80 dávek krevních destiček, při všech dalších hospitalizacích jsem si každou transfuzi již zaznamenával do kalendáře sám. Celkem za skoro tři a půl roku nemoci to je dohromady 56 dávek červených krvinek a 54 krevních destiček, dohromady neuvěřitelných 160 transfuzí.

Netuším, kdo byli a kolik jich bylo – dárců, kterým vděčím za to, že ještě stále pobývám na tomto světě, a proto v každém dárci vidím svého zachránce. Pouze lituji, že jsem nepatřil mezi ně, ačkoli mi v tom nic nebránilo.

Musíte být pořád optimističtí. Pesimismus ještě nikdy nikomu nepomohl

Věčného optimistu Petra Sedláčka bavil tanec i život samotný. Jeho hnacím motorem byla rodina a hlavně dvě malé vnučky. Nikdy neměl žádné zdravotní potíže. Chodil rád do práce, na kterou s úsměvem vzpomíná, a nazývá se dříčem. Jedna srpnová cesta do práce měla ale jiný průběh. Zavolala mu manželka Renáta: „Něco ti našli, máš jet okamžitě do nemocnice.“ V nemocnici podstoupil odběry, výsledky prokázaly akutní leukémii. Ošetřující lékař doc. MUDr. Luděk Raida, Ph.D. mu ihned nabídl chemoterapie. Absolvoval jich celkem pět. Bez darované krve by se již z života těšit nemohl. Za celou dobu léčby dostal celkem 52 transfuzí červených krvinek a 25 transfuzí krevních destiček.

„Ze začátku jsem neměl vůbec žádné pocity. Co se děje, jsem si neuvědomoval, ani když už jsem ležel na pokoji. Chemoterapie jsem snášel dobře. V nemocnici jsem strávil celkem osm měsíců. Občas mě pustili i domů na pár dní nebo na Vánoce. Je to asi zvláštní, ale vždycky jsem se nakonec těšil zpátky do nemocnice. Doma byli všichni zdraví a v nemocnici jsem si připadal mezi ‚svýma‘, protože jsme na tom byli podobně. Pak přišla na řadu transplantace kostní dřeně, kterou jsem dostal od dárce z Francie. Dozvěděl jsem se o něm jenom to, co je možné, ale vůbec nevím, kdo to je. Teď v únoru to bude rok,“ rekapituluje Petr Sedláček.

S nadšením vypráví i o tom, jak si na pokoji vytvořili přátelské vazby. „S chlapama jsme se navzájem podporovali a jsme pořád v kontaktu. Byli mladí, kolem třicítky. Naštěstí se z toho taky dostali, držím jim palce, aby to bylo napořád,“ doufá Petr.

Ani přes těžké období neztrácí svůj nadhled. „Musíte být prostě pořád optimističtí. Pesimismus ještě nikdy nikomu nepomohl. Stále jsem aktivní a snažím se všechno zvládat. Jakmile začnete myslet negativně dnem i nocí, tak je to špatně. Člověk se musí přizpůsobit a hlavu zaměstnat jiným způsobem. Třeba jít na procházku. Už se těším na jaro, to dodá člověku vždycky potřebnou energii.“ usmívá se věčný optimista.

Léků užívá stále hodně, i když už se množství oproti období akutní léčby podstatně snížilo. Týmu celé Fakultní nemocnice Olomouc ze srdce děkuje. Hlavně lékařům a sestřičkám z Hemato-onkologické kliniky. „Jsem jim nesmírně vděčný, udělali pro mě, co mi na očích viděli. Celý jejich přístup zlehčoval mou léčbu a osm měsíců na lůžku.“

V mládí na vojně krev sám několikrát daroval. Všem dárcům, ale i těm, kteří se rozhodují, zda se stát dárcem, posílá Petr vzkaz: „Bez vás se neobejdeme. Zároveň nikdy nevíte, kdy sami budete potřebovat pomoc.“

Tatínek daruje (nejen) kvůli svým synům

V červenci roku 2018 se v porodnici olomoucké fakultní nemocnice předčasně narodila dvojčátka - dva vymodlení kluci Robin (800 gramů) a Mateo (600 gramů). Mateovi se nevyhnuly vážné zdravotní komplikace, které si vyžádaly podání celkem 11 transfuzních přípravků. „I díky nim je tu Máťa s námi. Nikdy nevymažu z paměti hodiny u inkubátoru, kde je malé tělíčko odkázáno na pomoc lékařů a lásku svých rodičů, kteří ho s vírou drží za malou ručičku,“ vzpomíná hrdý otec Lukáš Kobza, jehož druhý syn Robin po porodu obdržel také jednu transfuzi.

Právě potřeba dětí byla podle jejich tatínka spouštěcím okamžikem k pravidelnému darování krve. „Chci splatit ‚dluh‘ za naše kluky a současně vědět, že moje krev pomáhá v životě jiným lidem. Vždy jsem měl respekt z lékařských jehel a tato zkušenost mi jej snadno pomáhá překonat. Při každém vpichu transfuzní jehly si uvědomím, jak jsem hrdý na své syny. O měsících v nemocnici jsem pro svou rodinu a přátele napsal dokonce i knihu. Také díky fakultní nemocnici jsme teď velká spokojená rodina,“ zdůrazňuje Lukáš Kobza, jenž chodí darovat pravidelně každých povolených deset týdnů.

Profesionální moderátor ranního vysílání v Rádiu Haná, který chtěl už jako dítě pomáhat lidem a snil o práci hasiče a zdravotnického záchranáře, nahlíží na dárcovství krve s hrdostí a respektem. „Přestože jsem nakonec jako hasič nikdy nepracoval, jsem rád, že nyní patřím mezi dárce, kteří pomáhají zachraňovat životy. U každé transfuze je moje fantazie nadšená a tvoří si scénáře. Říkám si, jak asi vypadá člověk, kterému tahle krev pomůže? Malá holčička? Maminka dětí? Tatínek po pracovním úrazu? Vím, že jako dárci děláme něco smysluplného. A navíc čokoláda za darování prostě chutná tak nějak lépe,“ směje se táta dvou kluků, jenž se naplno realizuje i ve svém současném povolání. „Posluchače bavím, žiji s nimi, hledám pro ně praktické informace a jsem jejich každodenním parťákem, na kterého se mohou spolehnout. Právě to, že i s krví spoléháme jeden na druhého, mě těší a nabíjí krásnou lidskostí. Komu zachráníme život příště?“ uzavírá Lukáš Kobza.

Z oceněného dárce obdarovaným

Ještě před osudovým okamžikem, který mu obrátil život vzhůru nohama, stihl dvacetkrát darovat krev a vysloužil si za to stříbrnou plaketu profesora Janského. Pak ale postihl profesionálního vojáka Jiřího Fojtíka úraz při nočních střelbách během jeho služby u mechanizovaného praporu v Hranicích. S mnohočetnými zraněními/poraněními skončil v olomoucké fakultní nemocnici, kde mu musela být amputována levá ruka a pravá noha. Sám od té chvíle potřeboval pro svou záchranu celkem 56 transfuzních přípravků.

„V pátek jsem ještě stihl jubilejní dvacátý odběr a následující středu, tedy pouhých pět dní poté, se mi stal úraz,“ říká dnes již bývalý voják z povolání, jenž v sobě vždy cítil potřebu pomáhat druhým. „Proto jsem daroval, proto jsem působil v armádě a stal se dobrovolným hasičem. Vnímám svou odpovědnost za tuto zemi a lidi v ní a užíval jsem si ten krásný pocit, že můžu být prospěšný,“ vyznává se.

Po své nešťastné události se rázem ocitl doslova na druhé straně ‚fronty‘. „Najednou opravdu zjistíte, jak moc je dárcovství důležité. Dodnes vnímám jako svůj morální dluh, že jsem řízením osudu vyčerpal víc darované krve, než jsem předtím sám stihl poskytnout,“ zmiňuje Jiří Fojtík, jemuž lékaři po jeho úrazu další odběry nedoporučili. „Mimo ostatních poranění jsem měl i poškozené vnitřní orgány a přišel jsem o slezinu. Moje tělo si sice krev umí vyrábět, ale po odběrech by hrozilo jeho vážné oslabení. Kdyby to však bylo životně důležité, tak bych daroval bez váhání zas,“ říká odhodlaně muž, který olomoucké transfuzní stanici nadále vypomáhá třeba tím, že občas některého dárce ze svého okolí na odběry sám dopraví.

Po osudové noci musel svou armádní kariéru ukončit, stav jeho těla další službu neumožňuje. „Ale život pro mě zdaleka neskončil. Studuji vysokou školu na olomoucké Fakultě tělesné kultury, s dobrovolnými hasiči organizuji společenské a sportovní akce a začal jsem závodně plavat,“ jakoby samozřejmě vypráví Jiří Fojtík, jehož život připravil o dvě končetiny, nikoliv však o elán. Se svou přítelkyní, která je mu velkou oporou, se baví cyklistikou a turistikou a plánují rodinu.

Díky dárci je maminka opět doma s rodinou

Dnes pětatřicetiletou Martinu Hradilovou začaly trápit zdravotní potíže, především infekce, které se nedařilo léčit, v únoru 2017. Po odběrech krve byla odeslána na Hemato-onkologickou kliniku Fakultní nemocnice Olomouc, kde se v březnu téhož roku dozvěděla, že trpí akutní myeloidní leukémií. „Byl to pro celou rodinu velký šok, a to nejen pro mého manžela Víta a děti Jakuba a Natálku, ale i mé rodiče a sestru Pavlínu. Paní doktorka Machová mi ale vše vysvětlila a uklidnila mě, že spolu to všechno určitě zvládneme,“ vzpomíná Martina Hradilová.

Ta následně podstoupila chemoterapii a za měsíc dostala příslib, že může jít alespoň na týden domů. „Rodina mě sice navštěvovala skoro každý den, ale děti jsem nemohla vidět, což pro mě bylo velice těžké. Dceři byly tehdy jen dva roky, synovi šest a můj pobyt v nemocnici zvládali velmi těžko. Jenže jsem se po měsíci dozvěděla, že chemoterapie nezabrala a že musím ihned podstoupit další, takže mě ani na ten týden domů nepustí. Byla to pro nás všechny smutná zpráva, ale byla jsem rozhodnutá bojovat dál. Druhé kolo chemoterapií dopadlo dobře a já jsem konečně v květnu uslyšela vytoužená slova, že můžu jít domů. Pustili mě přesně v den tátových narozenin, takže to byl nejen pro něj takový ‚malý velký‘ dárek,“ popisuje dvojnásobná maminka.

A týden na to se dozvěděla o dalším daru: našel se pro ni vhodný dárce, až z Německa. „Byli jsme všichni moc šťastní. V půlce června 2017 jsem nastoupila opět do nemocnice a podstoupila poslední kolo chemoterapie před transplantací. Tu jsem úspěšně zvládla, ale během další léčby jsem měla značné komplikace. Trápily mě různé infekce a záněty, takže až do listopadu jsem byla prakticky jen v nemocnici. Vánoce a Nový rok už jsem ale prožila v rodinném kruhu. Velkou část loňského roku jsem sice opět strávila na nemocničním lůžku, protože se mi stále vracely komplikace způsobené nízkou imunitou, od letošního ledna se však můj stav pořád zlepšuje a můžu si tedy užívat čas s rodinou a přáteli,“ usmívá se žena, která dnes navštěvuje ambulanci Hemato-onkologické kliniky jednou za dva týdny a transfuze už u ní nejsou třeba.

A jak nahlíží na dárcovství? „Dobrovolným dárcům vděčím za svůj život, bez nich by to totiž nebylo možné zvládnout. Vždy, když mi na stojanu visela krevní transfuze, jsem si říkala, od koho asi je, kdo si našel ten čas přijít a darovat kousek sebe, aby zachránil něčí život. Po čase jsem se dozvěděla, že jsem během léčby přijala 82 transfuzních přípravků, to znamená 82 úžasných lidí, kteří mi pomohli uzdravit se, i když velký kus cesty mám stále ještě před sebou,“ děkuje Martina Hradilová, jež před svou nemocí pracovala jako účetní v rodinné firmě, a pokud to její zdravotní stav dovoluje, občas v ní vypomáhá i nyní.